Jan 10

1Amen, amen pravím vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr. 2Ale kdož vchází dveřmi, pastýř jest ovcí. 3Tomuť vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je. 4A jakž ovce své vlastní ven vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho. 5Ale cizího nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasů cizích. 6To přísloví pověděl jim Ježíš, ale oni nevěděli, co by to bylo, což jim mluvil. 7Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dveře ovcí. 8Všickni, kolikož jich koli přede mnou přišlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšely jich ovce. 9Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne. 10Zloděj nepřichází, jediné aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně aby měly. 11Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce. 12Ale nájemník a ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce. 13Nájemník pak utíká; nebo nájemník jest, a nemá péče o ovce. 14Já jsem ten dobrý pastýř, a známť ovce své, a znajíť mne mé. 15Jakož mne zná Otec, tak i já znám Otce, a duši svou pokládám za ovce. 16A mámť i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivésti, a hlas můj slyšeti budou. A budeť jeden ovčinec a jeden pastýř. 17Protož mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal. 18Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji. To přikázání vzal jsem od Otce svého. 19Tedy stala se opět různice mezi Židy pro ty řeči. 20A pravili mnozí z nich: Ďábelství má a blázní. Co ho posloucháte? 21Jiní pravili: Tato slova nejsou ďábelství majícího. Zdaliž ďábelství může slepých oči otvírati? 22I bylo posvícení v Jeruzalémě, a zima byla. 23I procházel se Ježíš v chrámě po síňci Šalomounově. 24Tedy obstoupili jej Židé, a řekli jemu: Dokudž duši naši držíš? Jestliže jsi ty Kristus, pověz nám zjevně. 25Odpověděl jim Ježíš: Pověděl jsem vám, a nevěříte. Skutkové, kteréž já činím ve jménu Otce svého, tiť svědectví vydávají o mně. 26Ale vy nevěříte, nebo nejste z ovcí mých, jakož jsem vám pověděl. 27Nebo ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne. 28A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. 29Otec můj, kterýž mi je dal, většíť jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého. 30Já a Otec jedno jsme. 31Tedy zchápali opět kamení Židé, aby jej kamenovali. 32Odpověděl jim Ježíš: Mnohé dobré skutky ukázal jsem vám od Otce svého. Pro který z těch skutků kamenujete mne? 33Odpověděli jemu Židé, řkouce: Pro dobrý skutek tebe nekamenujeme, ale pro rouhání, totiž že ty, člověk jsa, děláš se Bohem. 34Odpověděl jim Ježíš: Však psáno jest v Zákoně vašem: Já jsem řekl: Bohové jste. 35Poněvadž ty nazval bohy, k nimžto řeč Boží stala se, a nemůžeť zrušeno býti Písmo, 36Kterakž tedy o mně, kteréhož posvětil Otec a poslal na svět, vy pravíte, že se rouhám, že jsem řekl: Syn Boží jsem? 37Nečiním-liť skutků Otce svého, nevěřte mi. 38Pakliť činím, tedy byste pak mně nevěřili, aspoň skutkům věřte, abyste poznali a věřili, že Otec ve mně jest, a já v něm. 39Tedy opět hledali ho jíti, ale on vyšel z rukou jejich. 40I odšel opět za Jordán na to místo, kdež nejprv Jan křtil, a pozůstal tam. 41I přišli k němu mnozí, a pravili: Jan zajisté žádného divu neučinil, ale všecko, cožkoli mluvil Jan o tomto, pravé bylo. 42A mnozí tam uvěřili v něho.

will be added

X\