Jób 34

1Ještě mluvil Elihu, a řekl: 2Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte. 3Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu. 4Soud sobě zvolme, a vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého. 5Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou. 6Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění. 7Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu? 8A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými? 9Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu. 10A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost. 11Nebo on podlé skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal. 12A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu. 13Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek? 14Kdyby se na něj obrátil, a ducha jeho i duši jeho k sobě vzal, 15Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil. 16Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých. 17Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Čili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš? 18Zdaliž sluší králi říci: Ó nešlechetný, a šlechticům: Ó bezbožní? 19Mnohem méně tomu, kterýž nepřijímá osob knížat, aniž u něho má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni. 20V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou lidskou. 21Nebo oči jeho hledí na cesty člověka, a všecky kroky jeho on spatřuje. 22Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti. 23Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl. 24Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich. 25Nebo zná skutky jejich; pročež na ně obrací noc, a potříni bývají. 26Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném, 27Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili, 28Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá. 29(Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?)Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně, 30Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu. 31Jistě žeť k Bohu silnému raději toto mluveno býti má: Ponesuť, nezruším. 32Mimo to, nevidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc. 33Nebo zdali vedlé tvého zdání odplacovati má, že bys ty toho neliboval, že bys ono zvoloval, a ne on? Pakli co víš jiného, mluv. 34Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne, 35Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná. 36Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání nám jako lidem nepravým, 37Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi také jen chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.

will be added

X\