Jób 30

1Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého. 2Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich. 3Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa. 4Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim. 5Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem, 6Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí. 7V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali, 8Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země. 9Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví. 10V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati. 11Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli. 12Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své. 13Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže. 14Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se. 15Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé. 16A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého, 17Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají. 18Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá. 19Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu. 20Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne. 21Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ. 22Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud. 23Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý. 24Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali. 25Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným. 26Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota. 27Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení. 28Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím. 29Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů. 30Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti. 31A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

will be added

X\